S kamarádem Ondrou jsme si naplánovali bezcílný vejlet s oblíbeným scénářem „kam dojdeme, tam dojdeme, hlavně si vyvětrat hlavu a vylézt na nějaký kopec.“ Zcela dobrovolně se k této akci přihlásil i třináctiletý potomek. Vyšlo z toho asi 41 km, 1700 m převýšení. I na kole by to byl hodnotný švih. Obávám se, že den, kdy nás mladá generace předběhne, se blíží....
Znáš ty podzimní rána, kdy přes mlhu sotva rozeznáš protější barák, ze stromů kape voda, šero je beztak ještě v devět a nejseš si tak úplně jistej, že se ti fakt chce obouvat, když jsi jedinej, kdo je vzhůru? A pak ten pocit, když za sebou zabouchneš dveře: No-way-back. Za dvě hodiny jsi zpátky, všichni ještě leží a ty už máš...
I když se do Bílých Karpat vrátíme po sté, je to vždycky pecka. Jak je letošek je v mnoha ohledech výjimečný, v řadě výjimečně blbých záležitostí se naštěstí také občas objeví neuvěřitelně vydařené momenty. Takhle se nám povedlo vyplout nad moře mraků během víkendu, který v Brně vypadal poměrně beznadějně. Náhoda tomu chtěla, že jsme se ocitli ve správný čas...
Jak mně chyběl pohled na špičatý horizonty, výhledy do údolí hluboko pod nohama, to jsem si uvědomil až po prvních nastoupených 1000 metrech. A cestování? To je můj motor, generátor energie do běžného provozu. Nutně nemusím hltat kilometry dálnice, ale když jsme seděli na kafi na náměstí v Bellunu, pozorovali covidem a prázdninami zpomalený život, opět jsem pochopil, jak zásadní je možnost prostě jet...
K prázdninovým cestám prostě patří dobrodružství a objevování „bílých míst na mapě“. Každý rok se proto snažíme nechat za zády uspěchaný svět, mobily symbolicky přepneme do režimu letadlo a zamíříme do míst, která vábí nejen přírodními krásami, ale i hlubším historickým kontextem. Letos jsme díky naprosto nevyzpytatelnému přepínání barev na covidovém semaforu měnili plány do poslední chvíle, než padla definitivní volba na nejvýchodnější cíp bývalého...
Výprava za nejlepším koupáním a pravou letní atmoškou „našeho“ jihu při symbolickém putování po soutocích Říčky > Litavy > Svratky > Dyje > Moravy > Dunaje. Zpátky Railjetem z Vídně. 5 dnů – 400 km.
Dva plnotučné dny na trase Hodonín – Uherské Hradiště, respektive parádní vejlet s plnou polní, šírákem na vrcholu Javoriny, 180 km v sedle, 3800 výškových metrů, a to pouhou hodinu cesty vlakem z Brna. Jestli se my tady na jižní Moravě nemáme skvěle.
Zážitky musí být hlavně silné. V duchu nestárnoucího hesla jsme sobotní start sice kvůli intenzivnímu dešti o den posunuli, ale jinak se na předpověď počasí nemělo smysl jakkoliv spoléhat. Slunce mnohokrát zakryly vodou nacucané mraky, aby nás o něco později zase namlsaly hřejivé paprsky. Z modré oblohy zahřmělo a přes louky se hnala hradba krup a vodorovný liják. Teplota spadla pod 7°C....
Letos jsme tradiční květnový vandr nasměrovali do oblasti Kopanic. Od poslední návštěvy této lokality dorostla většina dětí v kolektivu do věku, kdy unesou bágl. Výprava proto chvílemi připomínala slušný zájezd. Ale nic to neubralo na zážitcích…
Když jsem byl malej, zoufale jsem si přál zažít uhelné prázdniny, jak o nich mluvila generace před námi. Ta následující dostala koronaprázdniny a toho je potřeba využít. Kdy se jinak povede děcka vykopat uprostřed týdne do lesa, aby zažily východ slunce za řevu ptáků. Ať máme na co vzpomínat, že to taky nebylo jenom blbý a komplikovaný. S osobami, s nimiž sdílím...
Michael Pokorný
Michael Pokorný