Když stromy opět vzpínaly k nebesům jen holé větve bez listí a dny se zkrátily natolik, že nezbylo než si slunce prohlížet na fotkách z léta, začal jsem dumat, jak během nastávající zimy pokračovat v běžkařských výletech s dítětem tehdy již vážícím téměř 14 kilo. Při takové hmotnost už varianta šátek nepřipadala v úvahu. Rodiči-nosiči by pravděpodobně po dvou hodinách pochodu „upadla“ záda. Navíc by mu nohy dítěte vlály někde u stehen a nechráněné záhy zmrzly.

Krosna na zádech je sice pohodlná, ale do zimních není vhodná vůbec. Dítě je v ní samostatnou „tepelnou jednotkou“ s velmi krátkou životností. Pro jarní a podzimní výpravy máme sice do krosny upravený spacák, ale ani v něm prcek za mrazu moc dlouho nevydrží. I kdyby však vydržel, běžkování se živou zátěží na zádech není žádný med.

Tak jsem se tedy opět dostal k vozíku, který v létě za kolem vykonal poctivý kus práce. Letmý pohled na webové stránky výrobců a dovozců zavdal důvod k optimismu. Problém zimního transportu dětí před námi evidentně řešilo více lidí. Prakticky ke každému vozíku je možné dokoupit lyžařský set – tedy sadu doplňků umožňujících přestavbu vozíku na zimní provoz. Veselá nálada mně vydržela bohužel jen do chvíle, než jsem se v e-shopu proklikal k částce k zaplacení – cifra, o kterou si systém řekl, převyšovala hodnotu vozíku. Trapnou situaci jsem promptně vyřešil tlačítkem Storno a jal se dumat, jak si pomoci jinak.

Hand made Ski-set ve verzi 1.0 měl splňovat několik cílů současně. Především s minimálními náklady umožnit průzkum slepých uliček vývoje a současně zachovat v původním neporušeném stavu dítě představující nedobrovolného testovacího jezdce. Studium miniaturních fotek továrních ski-setů na webu daleko nevedlo, neboť klíčové konstrukční prvky znázorňovala ve správném zvětšení jen změť pixelů. Nakupil jsem tedy na hromadu všechny díly nashromážděné za rok provozu a potom s mlhavou představou budoucí konstrukce vyrazil mezi nekonečné regály Bauhausu. Ty hodiny bloudění při hledání vhodných polotovarů, během nichž se výsledná sestava v hlavě několikrát překreslí, mám opravdu rád.

Po dalším čase stráveným následně ve vymrzlé dílně se výsledkem snažení stala poměrně elegantní konstrukce. Pro tahouna byla upravena část úvazku pro skijöring (tažení běžkaře psem) karabinami připnutá k tažným tyčím zhotovených z dřevěné kulatiny prům. 35 mm a délky 2500 mm. Nejzapeklitějším bodem výroby bylo spojení tyčí se samotným vozíkem tak, aby se spoj dal snadno a rychle rozebrat a přitom měl odpovídající pevnost. Napomohla náhoda, díky níž jsme měli doma navíc jeden pár koleček kočárkového setu k našemu vozíku. Kolečka, na každé straně jedno, se otáčela na svislých čepech, pro které byly v přední části vozíku patřičné otvory. Stačilo tedy čepy z koleček vymontovat a prostřednictvím plechového vinglu připevnit ke koncům tažných tyčí. Ve verzi 1.0 jsem se odmítl zabývat lyžemi, neboť jsem někde na webu zachytil zmínku, že vozík jede po sněhu úplně bez problémů a já chtěl tomuto tvrzení věřit.

První ostrá zkouška: leden 2009, Orlické hory, Šerlich, -6°C, vítr, mlha. Nasazení do provozu provázela lehká nejistota. Ani ne tak z odolnosti konstrukce, jako spíš z odolnosti testpilota, tedy drahého potomka. Bude mu teplo? Vydrží zababušený do všech rukavic, čepic a spacáku navíc sešněrovaný popruhy? A pokud ano, jak dlouho? Další otázky týkající se samotného běžkování, především zda stoupací vosky budou dostatečně stoupat a já se nebudu trápit v každém výjezdu jen na hůlkách apod., měly zodpovědět až první kilometry.

Hoříte zvědavostí? Zmrzlo dítě? Jezdec-tahoun padl vyčerpáním a dítě se povedlo zachránit jen díky náhodnému kolemjedoucímu běžkaři a pohotovému zásahu horské služby? Vozík se po 10 km rozpadl a s dítětem v náruči jsem se vracel fujavicí k autu? Co na to všechno manželka? A co Jan Tleskač?

Nebudu vás napínat. První etapa podél Masarykovy chaty na Vrchmezí a zase zpátky dopadla nad očekávání dobře. Do vozíku nefoukalo ani nesněžilo, Šimon si boudu zafuněl a spokojeně si hověl ve spacáku. Jezdec-tahoun mohl konstatovat, že vozík není žádná brutální zátěž, a že lze stále celkem bez problémů předjíždět slabší běžkaře-výletníky. Jediným trošku nepříjemným aspektem byla neutuchající pozornost, kterou vozík na trati budil. Snad alespoň k radosti výrobce. Po hodině strávené v teple chaty jsme pokračovali druhou, náročnější částí hřebene přes Velkou Deštnou až na rozcestí Střední Vrch a zpět. I tato testovací jízda dokázala, že vozík jezdce ochotně následuje i ve sjezdu zatáčkami (dokonce i zatáčka smrti pod Deštnou se obešla bez nehody). Zcela nečekaný byl pozitivní efekt při bruslení, kde setrvačnost vozíku vykrývala mrtvé fáze pohybu, kdy jdou paže s hůlkami vzduchem dopředu k dalšímu záběru.

Tu zimu se hřeben Orliček stal naším Eldorádem, stejně jako Vysočina nebo Moravský kras. Postupně se v konstrukci objevilo několik dílčích konstrukčních nedostatků, ale ty se dařilo průběžně odstraňovat. Se zvědavostí sobě vlastní jsem jen čekal, kdy narazíme na limity vozíku či jezdce. Dočkal jsem se při výpravě na hřeben Krkonoš, jež vedla z Rezku na Dvoračky, okruhem přes Mumlavský vodopád na Voseckou, Labskou boudu a opět přes Dvoračky dolů k autu (nebyl jsem autorem výletu 🙂 )

Shrnutí:

Dítě-pasažér: Do vozíku je nakládáme najezené, napité, oblečené a obuté do zimních podmínek. Nasoukáme je do přiměřeně velkého spacáku (my používáme starý dospělácký – zkrácený, zateplený zbylou výplní po zakrácení a doplněný obšitými otvory pro popruhy). Dítě vždy ve vozíku připoutáme! To je důležité, neboť na běžkách je pravděpodobnost pádu jezdce či jiného náhlého zastavení větší než v létě za kolem. Nehledě na možnost převrácení vozíku.

Jezdec-tahoun: V rovinatém terénu není potřeba nijak nadprůměrná fyzička, v dlouhých stoupáních se kilogramy navíc poznají. Na zážitek z výletu má gigantický vliv dobrá, anebo spíš špatná volba vosku. Vždy s sebou berte celou sadu. Někdy se během dne zákeřně oteplí a pak je teplejší vosk k nezaplacení. Vždy s sebou mějte teplé náhradní oblečení. Jezdec v tahu se výrazně potí. Děti však mají vrozený cit pro nevhodnost situace a přesně v bodě, kdy je k jakékoliv vyhřáté chatě nejdál, spustí řev a je nezbytné udělat pauzu. Trapně během ní vymrznout by byla školácká chyba. Obecně je lepší, když na výlet jdou oba rodiče, ale celkem bez obtíží to zvládne i jeden.

Vozík bez lyží: Když mrzne a rolbované tratě jsou tvrdé, kola se neboří a krásně se odvalují. Kola jsou také velkou výhodou, když je potřeba překonat nečekaný úsek bez sněhu, silnici krytou posypem nebo se dostat k hospodě uprostřed vesnice, kde se obyvatelé vzorně starají o chodníky. Problém se objeví při oteplení, kdy sníh měkne a kola se začnou bořit. Dalším okamžikem pro vybrané nadávky jsou tratě zaváté prašanem (např. hřebeny hor, pláně). Peklo nastává, když takto zavátou trať navíc rozdupe zástup pěších turistů (Krkonoše). No a pocity burlaků na Volze osobně zažijete, když opustíte rolbovanou trať a vydáte se na jinak luxusní trať klikatící se bílými, ve sluníčku se třpytícími závějemi.

Vozík obecně: Vybavíte-li jej lyžemi, eliminujete prakticky všechny výše zmíněné potíže. Přesto se však nevyhnete prekérním chvílím při traverzování prudkých svahů. Typicky když příjemná cesta s turistickou značkou přejíždí sjezdovku. Jinak také když sjezdovku sjíždíte a chcete dělat oblouky – vozík má tendenci vás objet a staví se na hranu vnější lyže.

Závěr: Po vychytání technických detailů a mušek, které bohužel má i profesionální výrobek (zde popisované zimní zkušenosti jsme čerpáli s vozíky Azub Jerry a Burley Encore), je vozík skvělým sportovním nářadím a lze s ním podnikat seriózní celodenní běžkařské výlety, které udělají radost rodičům a do určité míry i dítěti. To sice většinu času prospí, ale pokud se mu o pauzách věnujete, je to opět hodnotný společně prožitý čas.